Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedávno jsem přemýšlel, jestli je to tím, že já stárnu a nové mladé kapely z hardcoreové scény již plavou generačně zcela mimo mě, nebo v tom našem domácím rybníku prostě nic zajímavého není. Pravda je někde na půli cesty. Pár perel tu přeci jen je. Hrstka libereckých kapel, hrajících různé poppunky a metalcorey vyprodukovala partičku kámošů, kteří si začali říkat HOPES. Postupem času tahle skvadra uzrála v kapelu, co prozkoumala kořeny hardcoreu, přidala nu-metalové a pop punkové mateřské mléko, které je odkojilo, a vzniklo pár nahrávek. Ta poslední pod křídlem rezavého medvěda, jenž pilotuje vydavatelskou stáj Pushteek.
HOPES svojí aktuální deskou sebejistě zvedají zástavu mladé domácí hardcoreové scény. Vyvážená kombinace riffových pumpovaček pro mosh, ale i melodických nápadů, posílá jejich tvorbu o něco dál, než je pouhý dobrý podklad pro tělocvik v pitu. Pokud něco dělá z této bandy opičáků kapelu, jež si zaslouží více pozornosti, tak je to právě výtečně namíchaný poměr těchto dvou ingrediencí a fakt, že Láča si dokáže postavit pěvecké linky, které se neomrzí.
Frackovité řvaní, pár halekaček a hardcoreové hitovky. Není třeba v tom hledat žádnou vědu nebo zásadní objevy. V tomhle žánru už všechno vynalezeno bylo, ale je tu stále dost prostoru pro to se dobře bavit. „Breathing Underwater“ nedělá nic jiného. Z toho, co HOPES od roku 2013 vyprodukovali, je jednoznačně tou nejdospělejší kolekcí písniček. Je tu stále cítit sympatický nadhled, telecí párty přístup, ale vedle toho i talent napsat skladby s opravdu silnými místy. Navíc je patrná i vnitřní chemie všech zúčastněných, kterou má jen málo kapel. Vztahy jsou základ. Můžete být sebenabušenější hudebníci, ale pokud to lidsky skřípe, jde z tvorby odosobnělý chlad. Tahle deska je teplá a to je dobře.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.