Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedávno jsem přemýšlel, jestli je to tím, že já stárnu a nové mladé kapely z hardcoreové scény již plavou generačně zcela mimo mě, nebo v tom našem domácím rybníku prostě nic zajímavého není. Pravda je někde na půli cesty. Pár perel tu přeci jen je. Hrstka libereckých kapel, hrajících různé poppunky a metalcorey vyprodukovala partičku kámošů, kteří si začali říkat HOPES. Postupem času tahle skvadra uzrála v kapelu, co prozkoumala kořeny hardcoreu, přidala nu-metalové a pop punkové mateřské mléko, které je odkojilo, a vzniklo pár nahrávek. Ta poslední pod křídlem rezavého medvěda, jenž pilotuje vydavatelskou stáj Pushteek.
HOPES svojí aktuální deskou sebejistě zvedají zástavu mladé domácí hardcoreové scény. Vyvážená kombinace riffových pumpovaček pro mosh, ale i melodických nápadů, posílá jejich tvorbu o něco dál, než je pouhý dobrý podklad pro tělocvik v pitu. Pokud něco dělá z této bandy opičáků kapelu, jež si zaslouží více pozornosti, tak je to právě výtečně namíchaný poměr těchto dvou ingrediencí a fakt, že Láča si dokáže postavit pěvecké linky, které se neomrzí.
Frackovité řvaní, pár halekaček a hardcoreové hitovky. Není třeba v tom hledat žádnou vědu nebo zásadní objevy. V tomhle žánru už všechno vynalezeno bylo, ale je tu stále dost prostoru pro to se dobře bavit. „Breathing Underwater“ nedělá nic jiného. Z toho, co HOPES od roku 2013 vyprodukovali, je jednoznačně tou nejdospělejší kolekcí písniček. Je tu stále cítit sympatický nadhled, telecí párty přístup, ale vedle toho i talent napsat skladby s opravdu silnými místy. Navíc je patrná i vnitřní chemie všech zúčastněných, kterou má jen málo kapel. Vztahy jsou základ. Můžete být sebenabušenější hudebníci, ale pokud to lidsky skřípe, jde z tvorby odosobnělý chlad. Tahle deska je teplá a to je dobře.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolovát jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!